Břestovec západní (Celtis occidentalis) je statný opadavý listnatý strom pocházející ze Severní Ameriky. V Evropě je vysazován jako parkový, uliční a krajinářský strom, ceněný pro dobrou odolnost vůči suchu, znečištěnému ovzduší i městskému prostředí. Vytváří široce vejčitou až nepravidelnou korunu a dorůstá obvykle 15–25 metrů. Listy jsou střídavé, vejčitě kopinaté, na vrcholu dlouze zašpičatělé, s nápadně nestejnou bází. Květy jsou drobné a nenápadné, plodem je malá kulovitá peckovice, která po dozrání získává tmavě purpurovou až černavou barvu a často na stromě vytrvává do zimy.

Druh lze poznat podle šedé až šedo-hnědé borky s nápadnými korkovitými, bradavičnatými nebo lištovitými výrůstky, které jsou zvláště patrné na starších kmenech. Typické jsou také střídavé listy s pilovitým okrajem převážně v horní části čepele a s nápadně asymetrickou bází. Žilnatina je výrazná, se třemi hlavními žilkami vybíhajícími od báze listu. Plody jsou drobné, jednotlivé, kulovité peckovice na tenkých stopkách. Od jilmů se liší zejména plodem – nikoli křídlatou nažkou, ale peckovicí – a často i charakteristicky bradavičnatou borkou.

Opadavý strom dorůstající nejčastěji 15–25 m, výjimečně více. Kmen bývá přímý, koruna široká, nepravidelně vejčitá až rozložitá. Borka je světle šedá až šedohnědá, u starších jedinců rozpraskaná a s korkovitými hrboly. Letorosty jsou štíhlé, zpočátku zelenavé až hnědavé, později šednoucí. Pupeny jsou malé, vejcovité, přitisklé. Listy jsou střídavé, 5–12 cm dlouhé, vejčitě až vejčitě kopinaté, dlouze zašpičatělé, na bázi nápadně nestejné, na okraji v horní části pilovité, na líci drsnější, na rubu světlejší, v paždí žilek často s chomáčky chlupů. Květy jsou jednopohlavné i oboupohlavné, drobné, zelenavé, vyrůstají jednotlivě nebo v malých svazečcích v době rašení listů. Plodem je kulovitá peckovice o průměru asi 6–10 mm, zpočátku oranžová až červenohnědá, v plné zralosti tmavě purpurová až černá.

Celtis occidentalis L. je zástupce čeledi Cannabaceae. Jedná se o mezofytický až subxerotolerantní opadavý strom, přirozeně rozšířený ve východní a střední části Severní Ameriky. Habituálně vytváří mohutný kmen a široce klenutou korunu. Borka starších jedinců je diagnosticky významná přítomností korkovitých výrůstků a nepravidelných podélných lišt. Listy jsou jednoduché, střídavé, dvouřadě uspořádané, s nápadně šikmou až asymetrickou bází čepele; žilnatina je trojžilná od báze, postranní žilky jsou obloukovitě vybíhající k okraji. Čepel je na vrcholu dlouze akuminátní, při bázi celokrajná, distálně pilovitá. Květy jsou funkčně jednopohlavné nebo polygamní, větrosnubné, vyrůstající v úžlabí listů. Samčí květy se vyskytují ve svazečcích, samičí často jednotlivě. Okvětí je nenápadné, 4–6četné; tyčinek bývá obvykle 4–6. Gyneceum je svrchní, jednopouzdré. Plodem je jednosemenná peckovice s tenkou dužninou a tvrdým endokarpem. Druh je ceněn pro ekologickou plasticitu, toleranci městských stanovišť, zásaditějších půd i periodického sucha; méně dobře snáší dlouhodobé zamokření.

Common hackberry

Celtis occidentalis, commonly known as common hackberry, is a large deciduous broadleaved tree native to North America. In Europe it is planted as a park, street, and landscape tree because of its good tolerance of drought, urban conditions, and air pollution. It typically forms a broad oval to irregular crown and usually reaches 15–25 meters in height. The leaves are alternate, ovate-lanceolate, long-acuminate, and characteristically uneven at the base. The flowers are small and inconspicuous, and the fruit is a small spherical drupe that turns dark purple to nearly black when ripe and often persists on the tree into winter.

This species can be recognized by its gray to gray-brown bark with conspicuous corky, warty, or ridge-like projections, especially evident on older trunks. The alternate leaves are also characteristic, with a serrated margin mainly in the upper part of the blade and a markedly asymmetrical base. Venation is prominent, typically with three main veins arising from the base. The fruits are small, solitary, spherical drupes borne on slender stalks. It differs from elms in having drupes rather than winged samaras, and often by its distinctive warty bark.

A deciduous tree usually 15–25 m tall, occasionally larger. The trunk is generally straight and the crown broad, irregularly oval to spreading. Bark is light gray to gray-brown, becoming fissured with corky excrescences on older trees. Twigs are slender, initially greenish to brown, later turning gray. Buds are small, ovoid, and appressed. Leaves are alternate, 5–12 cm long, ovate to ovate-lanceolate, long-acuminate, conspicuously unequal at the base, serrate in the upper part, roughish above, paler beneath, often with tufts of hairs in the vein axils. Flowers are unisexual and bisexual, small, greenish, appearing singly or in small clusters at leaf emergence. The fruit is a globose drupe about 6–10 mm in diameter, at first orange to reddish-brown, becoming dark purple to blackish at maturity.

Celtis occidentalis L. belongs to the family Cannabaceae. It is a mesophytic to somewhat drought-tolerant deciduous tree naturally distributed in eastern and central North America. In habit it develops a robust trunk and a broad, arching crown. The bark of older individuals is diagnostically important because of its corky protuberances and irregular longitudinal ridges. Leaves are simple, alternate, often distichously arranged, with a distinctly oblique to asymmetrical lamina base; venation is characteristically 3-nerved from the base, with lateral veins arching toward the margin. The blade is long-acuminate at the apex, entire near the base, and serrate distally. Flowers are functionally unisexual or polygamous, wind-pollinated, and borne in the leaf axils. Staminate flowers occur in clusters, while pistillate flowers are often solitary. The perianth is inconspicuous, 4–6-merous, with typically 4–6 stamens. The gynoecium is superior and unicarpellate in function. The fruit is a one-seeded drupe with thin flesh and a hard endocarp. The species is valued for its ecological plasticity and tolerance of urban sites, alkaline soils, and periodic drought, though it is less well adapted to prolonged waterlogging.