Bukovec jižní (Nothofagus antarctica) je opadavý až poloopadavý strom nebo větší keř pocházející z jižní části Jižní Ameriky, zejména z Patagonie a Ohňové země. V přírodě roste v drsných podmínkách chladného a větrného klimatu, kde vytváří řídké lesy, křovinaté porosty i zakrslé formy při horní hranici vegetace. Vyznačuje se menšími, střídavými listy s výrazně pilovitým až vroubkovaným okrajem a nepravidelně rozkladitou korunou. Na podzim se listy zbarvují do žlutých až oranžových tónů. Druh je ceněn pro svou odolnost vůči chladu, větru a chudším půdám.

Druh lze rozpoznat podle menších opadavých listů, které jsou vejčité až eliptické, často s klínovitou bází a výrazně nepravidelně pilovitým nebo vroubkovaným okrajem. Listy bývají krátce řapíkaté, na líci leskle zelené, na rubu světlejší. Větévky jsou jemné, často tmavé, koruna bývá nepravidelná a v exponovaných stanovištích nápadně deformovaná větrem. Na rozdíl od některých jiných druhů rodu Nothofagus mívá bukovec jižní spíše drobnější listy a velmi proměnlivý vzrůst – od nízkého keře po menší strom. Kůra je zpočátku hladká, později mělce rozpukaná. Plody jsou drobné oříšky uložené v číšce.

Nothofagus antarctica je listnatý jednodomý dřevinný druh, dorůstající nejčastěji výšky 5–15 m, vzácně i více, v nepříznivých podmínkách však zůstává keřovitý. Kmen bývá často křivý, koruna nepravidelná. Borka je šedá až šedohnědá, v mládí poměrně hladká, ve stáří jemně rozpukaná. Letorosty jsou štíhlé. Listy jsou střídavé, jednoduché, malé, přibližně 1–3 cm dlouhé, vejčité až široce eliptické, na bázi klínovité až zaokrouhlené, na vrcholu tupé až zašpičatělé, s pilovitým až vroubkovaným okrajem. Květy jsou nenápadné, jednopohlavné; samčí květy vyrůstají jednotlivě nebo po několika, samičí bývají obvykle jednotlivé. Plodem je drobný trojboký až zploštělý oříšek uzavřený v dřevnatějící číšce. Kvete na jaře až počátkem léta podle místních podmínek.

Nothofagus antarctica (G.Forst.) Oerst. náleží do čeledi Nothofagaceae. Představuje ekologicky velmi plastický taxon jižních temperátních lesů Jižní Ameriky, rozšířený od středního Chile a přilehlých oblastí Argentiny až po subantarktické oblasti Ohňové země. Druh osídluje široké spektrum stanovišť od vlhčích lesních poloh po rašeliniště, kamenité svahy, údolní dna i extrémně exponovaná horská stanoviště, kde nabývá často klečovitých nebo poléhavých forem. Listy jsou krátce řapíkaté, čepel je drobná, membránovitá až slabě kožovitá, s nepravidelně až dvojitě pilovitým okrajem. Žilnatina je zpeřená, postranní žilky směřují k jednotlivým zubům listového okraje. Květy jsou redukované, větrosnubné, jednopohlavné; samčí květy s více tyčinkami, samičí květy svrchního semeníku nesou blizny vyčnívající při anthesi. Plodenství tvoří cupula obsahující obvykle tři nažky či oříškovité plody. Druh je významnou složkou patagonských a subantarktických lesních společenstev a vykazuje značnou morfologickou variabilitu podmíněnou klimatickými a edafickými faktory.

Antarctic beech

Nothofagus antarctica, commonly known as Antarctic beech, is a deciduous to semi-deciduous tree or large shrub native to southern South America, especially Patagonia and Tierra del Fuego. It grows in harsh, cold, and windy environments, where it may form open woodland, shrubby stands, or stunted treeline vegetation. It is characterized by small alternate leaves with a distinctly serrate to crenate margin and an irregular, often spreading crown. In autumn, the foliage turns yellow to orange. The species is valued for its tolerance of cold, wind, and relatively poor soils.

This species can be identified by its small deciduous leaves, which are ovate to elliptic and often have a cuneate base and a conspicuously irregular serrate or crenate margin. The leaves are short-petiolate, glossy green above, and paler beneath. Twigs are slender and often dark, and the crown is usually irregular, especially in exposed sites where it may be strongly wind-shaped. Compared with some other Nothofagus species, Antarctic beech typically has smaller leaves and a highly variable habit, ranging from a low shrub to a small tree. The bark is smooth when young and becomes shallowly fissured with age. The fruits are small nutlets enclosed in a cupule.

Nothofagus antarctica is a deciduous, monoecious woody species, usually reaching 5–15 m in height, occasionally more, but remaining shrubby under adverse conditions. The trunk is often crooked and the crown irregular. Bark is gray to gray-brown, relatively smooth in youth, later becoming finely fissured. Young shoots are slender. Leaves are alternate, simple, small, about 1–3 cm long, ovate to broadly elliptic, with a cuneate to rounded base and an obtuse to acute apex; the margin is serrate to crenate. Flowers are inconspicuous and unisexual; male flowers are solitary or grouped in small numbers, while female flowers are usually solitary. The fruit is a small three-angled to flattened nut enclosed in a woody cupule. Flowering occurs in spring to early summer depending on local conditions.

Nothofagus antarctica (G.Forst.) Oerst. belongs to the family Nothofagaceae. It is an ecologically plastic taxon of the southern temperate forests of South America, distributed from central Chile and adjacent parts of Argentina southward to the subantarctic regions of Tierra del Fuego. The species occupies a broad range of habitats, from relatively moist forest sites to peatlands, rocky slopes, valley bottoms, and highly exposed montane locations, where it frequently assumes krummholz or prostrate forms. Leaves are shortly petiolate; the lamina is small, membranous to somewhat coriaceous, with an irregularly to doubly serrate margin. Venation is pinnate, with lateral veins terminating in the marginal teeth. Flowers are reduced, wind-pollinated, and unisexual; staminate flowers bear several stamens, while pistillate flowers possess an inferior to semi-inferior ovary with exserted stigmatic structures at anthesis. The infructescence is a cupule usually containing three nutlets. The species is an important structural component of Patagonian and subantarctic forest communities and shows marked morphological variability related to climatic and edaphic conditions.