Dub bílý (Quercus alba) je mohutný opadavý listnatý strom z čeledi bukovitých (Fagaceae), pocházející ze Severní Ameriky. Patří mezi dlouhověké a ekologicky velmi významné dřeviny. V dospělosti vytváří širokou, rozložitou korunu a silný kmen se světle šedou, deskovitě rozpukanou borkou. Listy jsou střídavé, obvejčité až podlouhlé, hluboce laločnaté se zaoblenými laloky bez ostnitých špiček. Na podzim se zbarvují do červených, vínových až hnědofialových odstínů. Plodem jsou žaludy, které dozrávají v jedné vegetační sezóně a jsou částečně ponořené v mělké číšce. Dub bílý je ceněn pro své kvalitní, tvrdé a odolné dřevo i jako krajinotvorný a parkový strom.
Druh se vyznačuje světle šedou až popelavou borkou, která se ve stáří odlupuje v tenčích deskách a působí nápadně světleji než u mnoha jiných dubů. Listy mají 7 až 9 zaoblených laloků bez ostnů, přičemž zářezy mezi laloky bývají nestejně hluboké. Spodní strana listu je obvykle světlejší, někdy jemně nasivělá. Žaludy jsou poměrně krátké, vejcovité až podlouhlé, vyrůstají jednotlivě nebo po dvou a dozrávají již v prvním roce. Důležitým rozlišovacím znakem je zařazení do sekce bílých dubů, které mají laloky bez osinek a sladší, méně hořké žaludy než zástupci červených dubů.
Quercus alba je opadavý strom dorůstající obvykle výšky 20 až 30 m, výjimečně i více, s průměrem kmene přes 1 m. Koruna je široce vejčitá až rozložitá, ve stáří často nepravidelná. Borka je světle šedá, mělce až středně hluboce rozpukaná, rozpadávající se do plochých desek. Letorosty jsou zpočátku lysé nebo téměř lysé, červenohnědé až šedohnědé. Pupeny jsou vejcovité, malé, tupé, hnědavé. Listy jsou střídavé, 12 až 23 cm dlouhé, obvejčité až eliptické, s 7 až 9 zaoblenými laloky; báze je klínovitá až ouškatá, řapík krátký. Líc listu je tmavě zelený, rub světlejší, často s jemným ojíněným nádechem. Květy jsou jednopohlavné, rostlina jednodomá; samčí květy v převislých jehnědách, samičí jednotlivé nebo po několika. Plodem je žalud 1,5 až 2,5 cm dlouhý, z jedné čtvrtiny až třetiny ponořený v číšce; dozrává v prvním roce.
Quercus alba L. náleží do čeledi Fagaceae a do sekce Quercus, tedy ke skupině tzv. bílých dubů. Jde o fyziognomicky výrazný, hluboce kořenící fanerofyt s vysokou dlouhověkostí a významným podílem v temperátních opadavých lesích východní části Severní Ameriky. Diagnosticky je druh charakterizován absencí osinek na lalocích listů, jednoletým zráním žaludů a relativně nízkým obsahem tříslovin v semenech ve srovnání se zástupci sekce Lobatae. Listová čepel je proměnlivá, nejčastěji obvejčitá, peřenolaločná, se sinuacemi různé hloubky; abaxiální strana bývá světlejší, někdy sivě ojíněná. Borka starších jedinců je světle popelavá, deskovitě rozpraskaná, což představuje významný určovací znak i v bezlistém stavu. Samčí květenství tvoří převislé jehnědy, samičí květy jsou redukované a nenápadné. Plodem je nažka typu žalud, uložená v miskovité číšce z přitisklých šupin. Druh preferuje hlubší, dobře odvodněné, spíše kyselé až slabě kyselé půdy, ale vykazuje poměrně širokou ekologickou amplitudu. Dřevo je kruhovitě pórovité, velmi trvanlivé a díky tylám v cévách mimořádně odolné vůči pronikání kapalin.
White oak (Quercus alba) is a large deciduous broadleaf tree in the beech family (Fagaceae), native to North America. It is a long-lived and ecologically important species. Mature trees develop a broad, spreading crown and a stout trunk with pale gray, plate-like fissured bark. The leaves are alternate, obovate to oblong, deeply lobed, with rounded lobes lacking bristle tips. In autumn, the foliage turns shades of red, wine-red, or purplish brown. The fruit is an acorn that matures in a single growing season and is partially enclosed by a shallow cup. White oak is highly valued for its strong, durable wood and for its importance as a landscape and park tree.
This species is distinguished by its pale gray to ash-gray bark, which breaks into thin plates with age and appears noticeably lighter than that of many other oaks. The leaves have 7 to 9 rounded lobes without bristles, and the sinuses between lobes are often uneven in depth. The lower leaf surface is usually paler and may be slightly glaucous. The acorns are relatively short, ovoid to oblong, borne singly or in pairs, and mature in the first year. A key diagnostic trait is its placement within the white oak group, whose members have unbristled lobes and generally sweeter, less bitter acorns than those of the red oak group.
Quercus alba is a deciduous tree typically reaching 20 to 30 m in height, occasionally more, with trunk diameters exceeding 1 m. The crown is broadly ovoid to spreading, often becoming irregular with age. The bark is pale gray, shallowly to moderately fissured, breaking into flat plates. Twigs are initially glabrous or nearly so, reddish brown to gray-brown. Buds are small, ovoid, blunt, and brownish. Leaves are alternate, 12 to 23 cm long, obovate to elliptic, with 7 to 9 rounded lobes; the base is cuneate to auriculate, and the petiole is short. The upper leaf surface is dark green, the lower surface paler and often with a slight glaucous cast. Flowers are unisexual and the plant is monoecious; staminate flowers are borne in pendent catkins, while pistillate flowers are solitary or few together. The fruit is an acorn 1.5 to 2.5 cm long, enclosed for about one-quarter to one-third by the cup; it matures in the first year.
Quercus alba L. belongs to the family Fagaceae and to Quercus section Quercus, the white oak group. It is a physiognomically prominent, deep-rooted phanerophyte of great longevity and a major component of temperate deciduous forests in eastern North America. Diagnostic characters include the absence of bristle tips on the leaf lobes, annual acorn maturation, and a relatively lower tannin content in the seeds compared with members of section Lobatae. The leaf blade is variable, most often obovate and pinnately lobed, with sinuses of unequal depth; the abaxial surface is paler and may be somewhat glaucous. The bark of older individuals is light ash-gray and broken into plate-like ridges, an important identification character even in the leafless state. Staminate inflorescences are pendent catkins, whereas pistillate flowers are reduced and inconspicuous. The fruit is a nut of the acorn type seated in a cupule composed of appressed scales. The species prefers deep, well-drained, slightly acidic to acidic soils, but exhibits fairly broad ecological amplitude. The wood is ring-porous, highly durable, and exceptionally resistant to liquid penetration due to tyloses in the vessels.