Olše šedá (Alnus incana) je opadavý strom nebo vícekmenný keř z čeledi břízovitých, který se přirozeně vyskytuje především ve vlhkých a chladnějších oblastech. Nejčastěji roste podél vodních toků, na březích řek, v lužních porostech a na vlhkých, štěrkovitých či kamenitých půdách. Vyznačuje se rychlým růstem, dobrou schopností osidlovat narušená stanoviště a schopností obohacovat půdu o dusík díky symbióze s aktinomycetami rodu Frankia. Koruna bývá řidší, vejčitá až nepravidelná, borka je zpočátku hladká a šedá. Listy jsou vejčité až eliptické, na rubu nápadně šedoplstnaté, což je jeden z nejvýraznějších znaků tohoto druhu.
Olše šedá se od ostatních olší odlišuje především šedým až bělavě plstnatým rubem listů, který jí dal i české jméno. Listy jsou většinou zašpičatělé, nikoli na vrcholu vykrojené jako u olše lepkavé (Alnus glutinosa). Mladé letorosty nejsou lepkavé. Borka zůstává dlouho hladká a šedá, bez nápadného rozpukání. Samičí šišticovitá plodenství jsou menší, vejcovitá až podlouhlá, často vyrůstají ve skupinách. Druh preferuje chladnější a horské či podhorské polohy a často osidluje štěrkové náplavy a břehové porosty.
Opadavý strom dorůstající nejčastěji 10–20 m výšky, někdy i více, případně roste jako mohutný keř. Kmen bývá přímý nebo krátký, koruna úzce vejčitá až nepravidelná. Borka světle šedá, hladká, ve vyšším věku jen mělce rozpraskaná. Letorosty šedé až šedohnědé, jemně plstnaté, nelepkavé. Pupeny jsou stopkaté, vejcovité, tupě špičaté. Listy střídavé, řapíkaté, čepele vejčité až široce eliptické, obvykle 4–10 cm dlouhé, na vrcholu zašpičatělé, na bázi klínovité až zaokrouhlené, okraj dvojitě pilovitý. Líc listu tmavozelený až šedozelený, rub světlejší, hustě šedoplstnatý zejména na žilnatině. Květy jednopohlavné, rostlina jednodomá. Samčí jehnědy se zakládají již před zimou, převislé, po rozkvětu prodloužené. Samičí jehnědy jsou menší, vzpřímené, po opylení dřevnatí v drobné šišticovité útvary. Plodem je křídlatá nažka.
Alnus incana (L.) Moench je dřevina z čeledi Betulaceae s eurosibiřským areálem rozšíření. Taxon zahrnuje opadavé stromy i vícekmenné keřové formy, ekologicky vázané především na aluviální a koluviální stanoviště s vyšší půdní vlhkostí. Druh je významný pionýr na fluviálních sedimentech, sutích a dalších disturbovaných substrátech. Kořenový systém vstupuje do symbiózy s dusík fixujícími aktinomycetami rodu Frankia, čímž olše šedá přispívá k sukcesním procesům i ke zvyšování půdní úrodnosti. Diagnosticky významné jsou nelepkavé letorosty, listy s výrazně šedavě plstnatým rubem a většinou akuminovaným vrcholem, jakož i dlouho hladká, světle šedá borka. Generativní orgány jsou uspořádány v jednopohlavných jehnědách; samčí květenství je převislé, samičí po fertilizaci vyzrává v persistující dřevnaté šišticovité infrutescence. Semena, respektive úzce křídlaté nažky, jsou šířena převážně větrem a vodou. V rámci středoevropské dendroflóry je druh dobře odlišitelný od Alnus glutinosa absencí lepkavosti a charakterem listové čepele i ekologickou vazbou na chladnější a štěrkovitá stanoviště.
Grey alder (Alnus incana) is a deciduous tree or large multi-stemmed shrub in the birch family. It naturally occurs mainly in cool and moist regions, especially along rivers, stream banks, alluvial woods, and on wet gravelly or stony soils. It is a fast-growing pioneer species that readily colonizes disturbed habitats. Like other alders, it improves soil fertility through symbiosis with nitrogen-fixing actinomycetes of the genus Frankia. The crown is usually rather open, ovate to irregular, and the bark is initially smooth and grey. The leaves are ovate to elliptic, with a distinctly greyish felted underside, one of the most characteristic features of the species.
Grey alder is distinguished from other alder species mainly by the grey to whitish felted undersides of its leaves, a feature reflected in its common and scientific names. The leaves are usually pointed at the apex rather than notched, unlike those of black alder (Alnus glutinosa). Young shoots are not sticky. The bark remains smooth and grey for a long time and does not become deeply fissured early. The female cone-like infructescences are relatively small, ovoid to elongated, and often clustered. The species prefers cooler climates, including montane and submontane habitats, and commonly grows on gravel bars and riverine sites.
A deciduous tree usually reaching 10–20 m in height, sometimes taller, or occurring as a robust shrub. The trunk is straight or short, and the crown is narrowly ovate to irregular. Bark light grey and smooth, becoming only shallowly fissured with age. Young twigs are grey to grey-brown, finely pubescent, and not sticky. Buds are stalked, ovoid, and bluntly pointed. Leaves are alternate and petiolate; blades ovate to broadly elliptic, usually 4–10 cm long, with an acute apex, cuneate to rounded base, and doubly serrate margin. The upper surface is dark green to grey-green, while the underside is paler and densely grey-felted, especially along the veins. Flowers are unisexual, and the plant is monoecious. Male catkins are formed before winter, pendent, and elongate at anthesis. Female catkins are smaller and erect, later maturing into small woody cone-like structures. The fruit is a narrow-winged nutlet.
Alnus incana (L.) Moench is a member of Betulaceae with a broad Eurosiberian distribution. The taxon comprises deciduous trees and multistemmed shrubby forms, ecologically associated chiefly with alluvial and colluvial habitats of elevated soil moisture. It is an important pioneer woody species on fluvial sediments, screes, and other disturbed substrates. The root system forms actinorhizal symbioses with nitrogen-fixing actinomycetes of the genus Frankia, contributing substantially to primary succession and nutrient enrichment. Diagnostic characters include non-viscid current-year shoots, leaf blades with a distinctly grey-tomentose abaxial surface and typically acuminate apex, and pale grey bark that remains smooth for a prolonged period. Reproductive structures are arranged in unisexual catkins; the staminate inflorescences are pendent, whereas the pistillate catkins develop after fertilization into persistent woody cone-like infructescences. The fruits are narrowly winged nutlets dispersed mainly by wind and water. Within the Central European dendroflora, the species is readily separable from Alnus glutinosa by the lack of stickiness, leaf morphology, and its stronger ecological affinity to cooler, gravelly riverine habitats.