Ořechovec hořký (Carya cordiformis) je statný opadavý strom z čeledi ořešákovitých, pocházející ze Severní Ameriky. Vyniká přímým kmenem, úzkou až vejčitou korunou a nápadně sírově žlutými zimními pupeny, které patří k jeho nejvýraznějším poznávacím znakům. Listy jsou střídavé, lichozpeřené, obvykle složené ze 7–9 úzce kopinatých lístků. Plodem je kulovitý až hruškovitý ořech se zeleným oplodím, jehož jádro je velmi hořké a pro člověka zpravidla nepoživatelné. Druh roste především na hlubokých, vlhčích a úrodných půdách v nivách, údolích a na spodních svazích.
Druh se spolehlivě pozná podle nápadně žlutých až sírově zbarvených zimních pupenů, které jsou štíhlé a ostře zakončené. Listy mívají nejčastěji 7–9 lístků, přičemž koncový lístek bývá výrazně větší než postranní. Plody jsou menší, se slabší až tenčí slupkou než u některých jiných ořechovců, ale semeno má výrazně hořkou chuť. Borka je v mládí poměrně hladká, později mělce až středně brázditá, nikoli odlupčivá v dlouhých pruzích jako u ořechovce pekanového či některých jiných příbuzných druhů. Typická je také štíhlejší koruna a výskyt na vlhčích stanovištích.
Opadavý strom dorůstající obvykle 20–30 m, výjimečně i více. Kmen je přímý, koruna v mládí úzká, později vejčitá až protáhle elipsoidní. Borka šedá až šedohnědá, v mládí hladší, ve stáří rozbrázděná. Letorosty jsou štíhlé, zprvu jemně pýřité, později olysávající. Pupeny jsou úzce vejcovité až kopinaté, nápadně žluté. Listy jsou střídavé, lichozpeřené, 15–30 cm dlouhé, složené nejčastěji ze 7–9 lístků; lístky jsou kopinaté až úzce vejčité, pilovité, na líci tmavě zelené, na rubu světlejší. Květy jsou jednopohlavné, strom jednodomý; samčí květy v převislých jehnědách, samičí v krátkých koncových klasech. Plod je peckovicovitý ořech obalený zeleným, ve zralosti pukajícím oplodím, zpravidla 2–4 cm dlouhý; skořápka je tenká, jádro hořké.
Carya cordiformis (Wangenh.) K. Koch je severoamerický druh rodu Carya z čeledi Juglandaceae. Fyziognomicky jde o vysoký mezofyt až hygromezofyt, vázaný převážně na hluboké, živinami bohaté aluviální a koluviální půdy. Druh je charakteristický terminálními pupeny se sytě žlutými, valvátně se překrývajícími šupinami, což představuje významný diagnostický znak v dormantním stavu. Listy jsou imparipinátní, s 7–9(–11) lístky, přičemž distální lístky jsou nápadně větší než proximální. Čepel lístků je jemně až středně serrátní, často s krátce zašpičatělým vrcholem. Samčí květenství tvoří svazečky jehněd vznikajících z postranních pupenů na loňských větévkách, samičí květy jsou seskupeny v terminálních několikačetných květenstvích. Plod je obvejcovitý až téměř kulovitý, se 4 výraznými švy na exokarpu; oplodí se při dozrávání štěpí obvykle jen do poloviny až dvou třetin délky plodu. Endokarp je tenkostěnný, semeno chuťově výrazně hořké, což odlišuje druh od hospodářsky významnějších jedlých taxonů rodu. Dřevo je tvrdé, pružné a technologicky ceněné obdobně jako u dalších hikor, avšak druh je méně pěstován pro plody a více pro dřevo či jako součást přirozených lesních porostů.
Bitternut hickory (Carya cordiformis) is a large deciduous tree in the walnut family native to North America. It is recognized by its straight trunk, relatively narrow to oval crown, and especially by its striking sulfur-yellow winter buds, which are among its most distinctive features. The leaves are alternate and pinnately compound, usually with 7–9 narrow leaflets. The fruit is a rounded to pear-shaped nut enclosed in a green husk; the kernel is very bitter and generally considered inedible for humans. This species typically grows on deep, moist, fertile soils in bottomlands, valleys, and lower slopes.
This species is most easily identified by its bright yellow to sulfur-colored winter buds, which are slender and sharply pointed. The leaves usually bear 7–9 leaflets, with the terminal leaflet noticeably larger than the lateral ones. The fruits are relatively small, with a thinner husk than in some other hickories, but the seed is distinctly bitter. The bark is fairly smooth when young and later becomes shallowly to moderately furrowed, rather than peeling in long strips as in some related species. A relatively slender crown and preference for moist sites are also characteristic.
Deciduous tree usually reaching 20–30 m in height, occasionally taller. Trunk straight; crown narrow in youth, later becoming ovate to elongated-elliptic. Bark gray to gray-brown, smoother when young, becoming furrowed with age. Twigs slender, at first slightly pubescent, later glabrescent. Buds narrowly ovoid to lanceolate, conspicuously yellow. Leaves alternate, odd-pinnate, 15–30 cm long, most often with 7–9 leaflets; leaflets lanceolate to narrowly ovate, serrate, dark green above and paler beneath. Flowers unisexual, the tree monoecious; staminate flowers in drooping catkins, pistillate flowers in short terminal spikes. Fruit a nut enclosed in a green husk that splits at maturity, usually 2–4 cm long; shell thin, kernel bitter.
Carya cordiformis (Wangenh.) K. Koch is a North American member of the genus Carya within the family Juglandaceae. Ecologically, it is a mesophytic to hygromesophytic tree associated chiefly with deep, nutrient-rich alluvial and colluvial soils. The species is distinguished in the dormant season by its terminal buds bearing vivid yellow valvate scales, a key taxonomic character. Leaves are imparipinnate, with 7–9(–11) leaflets, the distal leaflets markedly larger than the proximal ones. Leaflet blades are finely to moderately serrate, often shortly acuminate. Staminate inflorescences are produced as clusters of catkins from lateral buds on the previous season's shoots, while pistillate flowers are grouped in few-flowered terminal inflorescences. The fruit is obovoid to nearly globose, with four prominent sutures on the husk; the husk typically dehisces only halfway to two-thirds of the fruit length at maturity. The endocarp is thin-shelled, and the seed is strongly bitter, separating this species from more economically important edible hickories. The wood is hard, tough, and valued technologically like that of other hickories, although the species is used less for nuts and more for timber or as a component of native forest stands.