Ořešák větší, známý také jako ořešák arizonský (Juglans major), je opadavý strom pocházející z jihozápadu Severní Ameriky. Přirozeně roste zejména v Arizoně, Novém Mexiku, západním Texasu a v severním Mexiku, často podél vodních toků, v kaňonech a v sušších horských údolích. Vyznačuje se širokou korunou, tmavší rozbrázděnou borkou a lichozpeřenými listy složenými z většího počtu užších lístků. Plody jsou kulovité ořechy se silnou slupkou, které dozrávají na podzim. Druh je ceněn pro svou odolnost vůči suchu a schopnost růst i v náročnějších podmínkách než některé jiné druhy ořešáků.
Druh Juglans major se odlišuje především vyšším počtem lístků na složeném listu, které bývají užší, kopinaté až úzce vejčité a jemně pilovité. Charakteristická je také tmavošedá až hnědošedá, podélně rozpraskaná borka a menší až středně velké kulovité plody s poměrně silnou zelenou slupkou. Od příbuzného ořešáku malého (Juglans microcarpa) se liší obvykle robustnějším vzrůstem a většími listy, od ořešáku černého (Juglans nigra) pak zejména ekologickými nároky, celkovým vzhledem koruny a znaky plodů i listů. Typické je také stanoviště v ripariálních porostech a podél periodických vodotečí v aridních oblastech.
Juglans major je středně velký opadavý strom dorůstající obvykle výšky 10–20 m, výjimečně více. Koruna je široce rozložitá, nepravidelná až zaoblená. Kmen bývá krátký, borka v mládí hladší, později tmavne a hluboce brázditě rozpraskává. Letorosty jsou poměrně silné, hnědavé až olivově hnědé, pupeny malé až středně velké. Listy jsou střídavé, lichozpeřené, 20–50 cm dlouhé, složené nejčastěji z 11–19 lístků. Jednotlivé lístky jsou kopinaté až úzce vejčité, na okraji jemně pilovité, na vrcholu zašpičatělé. Květy jsou jednopohlavné, rostlina jednodomá; samčí květy tvoří převislé jehnědy, samičí květy vyrůstají jednotlivě nebo v malých skupinách. Plodem je kulovitý až téměř kulovitý ořech obalený dužnatou zelenou slupkou, pod níž je silná, tvrdá skořápka se semeny jedlého jádra.
Juglans major (Torrey) A. Heller náleží do čeledi Juglandaceae. Jde o xerotolerantní až subhygrofilní dřevinu vázanou převážně na aluviální a ripariální stanoviště jihozápadní části USA a severního Mexika, kde osidluje břehové porosty, vádí, kaňonová dna a údolní sedimenty. Morfologicky se vyznačuje sudo- až lichozpeřenými listy, v praxi nejčastěji lichozpeřenými, s vyšším počtem úzce eliptických až kopinatých lístků. Terminální lístek může být vyvinutý nebo redukovaný. Odění je proměnlivé, listové čepele bývají na rubu světlejší, někdy s jemným ochlupením podél nervatury. Samčí květenství mají podobu válcovitých převislých jehněd vyrůstajících z loňských větévek, samičí květy jsou uspořádány ve vrcholových nebo postranních krátkých květenstvích. Plod je technicky vzato jednosemenná peckovice typu ořechu s vnější zelenou dužnatou oplodní a silně sklerifikovanou endokarpní skořápkou. Druh vykazuje adaptační znaky k sezónnímu suchu, avšak optimálního růstu dosahuje při přístupu k podpovrchové vodě. Taxonomicky je blízce příbuzný s Juglans microcarpa a v kontaktních oblastech může docházet k morfologickému překryvu znaků.
Juglans major, commonly known as the Arizona walnut, is a deciduous tree native to the southwestern United States and northern Mexico. It naturally occurs in Arizona, New Mexico, western Texas, and adjacent parts of Mexico, most often along streams, canyon bottoms, and seasonally moist valleys in otherwise dry landscapes. The tree typically forms a broad crown, develops dark furrowed bark with age, and bears pinnately compound leaves with numerous narrow leaflets. Its fruits are rounded walnuts enclosed in a thick green husk and ripen in autumn. The species is valued for its tolerance of drought and its ability to survive in more arid habitats than many other walnuts.
Juglans major can be recognized by its relatively high number of narrow leaflets per compound leaf, usually with finely serrated margins and an elongated, lanceolate to narrowly ovate shape. The bark becomes dark gray to brownish gray and deeply furrowed with age. The fruits are rounded and enclosed in a fairly thick husk. Compared with Juglans microcarpa, it is generally more robust and usually has larger leaves; compared with Juglans nigra, it differs in habitat preference, general crown form, and details of leaves and fruits. Its frequent occurrence in riparian corridors and intermittent desert drainages is also a useful field character.
Juglans major is a medium-sized deciduous tree, usually reaching 10–20 m in height, occasionally more. The crown is broad, spreading, and irregular to rounded. The trunk is often relatively short. Bark is smoother when young but later becomes darker and deeply furrowed. Twigs are moderately stout, brown to olive-brown, with small to medium-sized buds. Leaves are alternate, imparipinnate, 20–50 cm long, and most commonly composed of 11–19 leaflets. Leaflets are lanceolate to narrowly ovate, finely serrate, and acuminate at the apex. The species is monoecious: male flowers are borne in pendent catkins, while female flowers occur singly or in small clusters. The fruit is a globose to nearly globose walnut enclosed in a fleshy green husk, containing a hard shell and an edible seed.
Juglans major (Torrey) A. Heller is a member of the Juglandaceae. It is a drought-tolerant but often phreatophytic woody species primarily associated with alluvial and riparian habitats in the southwestern United States and northern Mexico. It occupies stream margins, washes, canyon bottoms, and valley sediments where subsurface moisture is available. Morphologically, it is characterized by pinnately compound leaves, usually imparipinnate, with a relatively large number of narrowly elliptic to lanceolate leaflets; the terminal leaflet may be well developed or reduced. Indumentum is variable, and the abaxial leaf surface may be paler and occasionally lightly pubescent along the veins. Staminate inflorescences are elongate, pendent catkins borne on older shoots, whereas pistillate flowers are produced in short terminal or lateral clusters. The fruit is commonly described as a walnut, with a fleshy green outer husk and a strongly sclerified shell enclosing a single seed. The species shows adaptation to seasonal drought, although best development occurs where roots can access subsurface water. It is closely related to Juglans microcarpa, and morphological intergradation may occur in areas of contact.